motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

čtvrtek 16. listopadu 2017

Odešla legenda ...

Jsou věci, co nečekáte,
co zasáhnou jako blesk z čistého nebe,
ale bolí to moc a hluboko...
Přesně takhle to cítím teď já...

zdroj: Novinky

Byl u mých začátků s kytarou před třiceti lety,
kvůli němu jsem měla omačkané prsty do krve a slovo "akord" už nebyl divný pojem...
Všechny písničky jsem znala
 a milovala všechny chlapy, co je uměli zahrát a měli navíc "chraplák" jako ON...
Byl nevědomky součástí jedné mé životní etapy...

Je to zvláštní,
i když jsem jeho písničky neposlouchala už spoustu let,
kytara stojí zaprášená a zapomenutá někde ještě u rodičů
a zpěvník plný akordů zůstal hluboko někde ve skříni,
tak i přes to, se mi stala jedna zvláštní věc-
 Ne náhodou, jsem začala z ničeho nic na posledním toulání lesem,
zpívat po desítkách let moji nejmilejší písničku od něj-
...
Listopadový písně od léta
už slýchám
vítr ledový
přinesl je k nám.
Tak mě nečekej , 
dneska nikam nepospíchám,
listopadový písni naslouchám...

Chvíli stát a poslouchat, 
jak vítr větve čistí.
K zemi padá zlatý vodopád.
Pod nohama cinká 
to postrácené listí,
vím, že právě
zpívá listopad.
hm, hm, hm, hm, hm, hm
...

Zvláštní, že jsem ji nemohla dostat z hlavy,
že jsem ji vystřihla v tom lesním tichu celou několikrát,
zvláštní, že právě před dvěma dny,
po tolika letech...

Jsou okamžiky, noty, melodie i lidé, které prostě nezapomenete...
 Co nejdou ničím, nikým a nikdy nahradit...

... je mi smutno, MOC ...

Ale doufám, že jestli někde existuje třeba trampské nebe,
Wabi tam stojí s kytarou, nohama stírá rosu na kolejích
a už mu je jenom dobře...

https://www.youtube.com/watch?v=WsO8xOgsDrE


A já slibuju, že pohledám ten starý zpěvník,
opráším kytaru a zkusím to, jako kdysi...
A kdyby mi to nešlo,
ještě pořád mám v záloze staré desky,
kde můžu aspoň pohladit letitý podpis Wabiho jen pro mě,
 zavřít oči a vidět ho vedle sebe jako kdysi...


 

úterý 14. listopadu 2017

Listopadové...

Toulání po lese a troška sluníčka, 
než všechno pokryje mráz...



Zase spousta obyčejné lesní krásy jsem si zašla uložit napořád.
Zvu vás, kdo máte ticho, vůni lesa a obyčejné věci rádi, tak jako já...

Poslední žluto- oranžové modřínové bodlinky a modré nebe nad hlavou...




Trocha zeleného koberce...



Pozdrav od veverky...


Slunce do listů i do tváře...




Život na neživém ...




Hra posledních podzimních barev ...



Zapadající slunce...



a určitě letošní poslední...


Snad tohle lesní pohlazení pohladilo i vás...
Díky za doprovod...


V lese sice není žádná wifi, ale přesto tam najdete nejlepší spojení...




čtvrtek 9. listopadu 2017

Srdcovka po žluté...


Včera jsem obula toulavé boty a vydala se pod zamračenou oblohou na místa,
která vždycky zůstanou mojí "srdcovkou"...
Zase jsem si na vzdory předpovědi, vyčarovala počasí bez deště a šla.
Šla jsem po žluté značce, která mi připomínala slunce, které mi teď tolik chybí.

Zvu vás tedy zase se mnou, na letos moje poslední, delší, podzimní toulání...




Kam jinam, než nad údolí mé milované řeky Oslavy...



Klikatou lesní cestou v tichu starých stromů, rozeklaných skal 




a výhledů, ze kterých se tají dech...






Výšek ze kterých se můžete skoro špiček stromů dotknout...



Tam, kde pohladíte ten nejjemnější přírodní samet...



Tam, kde odolává větru, dešti i slunci živé i neživé...




 Tam,  kde se můžete až na vrcholku nad skalami posadit, 
vnímat nekonečno a jen obyčejně být...



Vnímáte tu krásu a ticho, kdy slyšíte jen vlastní dech...



 

 Chvilku postojíte, abyste mohli zase pochodovat dál...


Jiným lesem, na jinou stranu, jen ticho 
a ta krása stromů, skal, řeky a lesa zůstává...





Až dojdete k cíli, tam, kde je to prostě nejhezčí...
Kde kopce jsou barevnější a borovice nejvíc klikatější...




A za tenhle, pro mě srdeční výhled , mi celý tenhle studený výšlap prostě stál...


A tak i když ruce mi pomalu přimrzají ke poušti,
prostě musím, jen na chvilku... sednout a tuhle krásu do sebe načerpat...nadlouho...


A na úplném konci- symbolické poslední zvonečky.
I když letošním cestám do skal odzvonilo, 
zase na jaře přijdu, slibuji, určitě...
Tohle místo ve mně sice hluboko navždycky zůstane, 
ale znovu vidět, je pro mě prostě nejvíc...


Už vím, že chuť do života a radovat se z bytí,
může člověk načerpat mnohdy snáz z počínání přírody,
než z počínání lidí...