motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

středa 13. prosince 2017

Jihlavské setkání ...

Letošní adventní čas jsem pojala velmi netradičně.
Naplánovala jsem si týdenní volno,
abych všechny předvánoční resty stihla v klidu a pohodě...
Ale člověk míní
a naštěstí někdo, nebo něco chytřejší než já,
mi našeptává, že přece slovo dovolená je od slova dovolovat si to,
co většinou neděláme, nestíháme- ukrást si ten čas jen pro sebe...

Takže místo gruntování, leštění všeho a dokonce i pečení cukroví,
jsem našeptávače poslechla letos doslovně
a celé moje momentální volno je zatím jen o mně...
V tomto duchu jsem si naplánovala i výlet.
Dobrá duše, se kterou jsem po dlouhé době chtěla strávit den, se nezměnila,
výjimečná Katka ze ZEMĚ ZA DUHOU je prostě jen jedna...
Změnilo se pouze místo, které jsme si pro tento adventní den zvolily,
tentokrát můj výlet vlakem končil až v Jihlavě...


Viděla jsem po dlouhém čase jihlavské náměstí,
navíc ve vánočním...









Prošly jsme určitě nejkrásnější uličky města,
postály u staveb, co přečkaly staletí...
Místo typických ženských obchodů jsme zašly do krámků s duší,
které nás dvě přesně pohladily tam, kde měly...
Díky Kačce jsem poznala Jihlavu jinak,
ve výjimečný čas, na výjimečných místech...


Konečně jsem postála pro mě na zvláštním místě a mohla nasát energii toho místa,
které jsem si zamilovala a vysnila už kdysi, jen z Katčina povídání a obrázků...





Dokonalé místo- kostel sv.Jakuba a buk, co přečkal staletí...





Navzdory tomu, že kostel nyní nevzhledně zakrývají plachty kvůli rekonstrukci,
tak tu energii, to, co mně tohle místo mělo dát, jsem cítila i tak velice zřetelně...



Bonusem celého dne bylo nakonec osvícené náměstí i koncert pod širým nebem,
kdy jsme slyšely písničky, co jsme slyšet měly...
Vše bylo prostě jak mělo, teď a tady, nenáhodně,
stačilo jen vnímat...


Jsem vděčna tomuto blogovému světu,
za možnost seznámení s výjimečnou bytostí,
která má úžasnou pozitivní energii, 
funguje na podobné vlně jako já
a i když se známe vlastně krátce,
vlastně o sobě víme automaticky spoustu věcí i beze slov...
Je to pro mě výjimečné přátelství nadálku, které spousta lidí nechápe,
ale já jsem za ně neskutečně vděčná.


Každému bych přála, aby měl to štěstí a takovou spřízněnou duši někde potkal,
aby z cizího se stal známý,
i kdyby jen na krátký čas, věřím, že by na něj nikdy nezapomněl...


Jsem vděčná za tento skvělý, výjimečný, volný, adventní den,
strávený ideálně tak, jak bychom si to všichni v tomto předvánočním čase zasloužili-
v klidu, pohodě, beze spěchu a ještě vedle člověka,
který si tu pohodu umí nejen užít, ale pro druhé ji i vytvořit...
Kačenko, díky a vážně je to málo...

Správnou cestu poznáme podle lidí, které na ní potkáme ...


sobota 9. prosince 2017

Bezmáslová vánočka ...

Zase jsem jednou zkusila něco nového,
někdy jindy, v neobvyklou dobu,
podle nového receptu...
Každý rok peču v době adventu a kolem Mikuláše -Štolu.
je to rychlá varianta místo náročnější vánočky...

Letos jsem narazila ale na další výzvu,
recept na vánočku, kde není ani gram tuku.
Nemusím určitě popisovat, proč mě v době ceny másla 55 Kč tedy tolik zaujala...
Náhradou je tam ale obyčejná smetana na šlehání- šlehačka...
Tudíž by to mohla být vlastně i 

Šlehačková vánočka

jinak na rozpisu není nic zvláštního,
je potřeba jenom:

0,5 kg hladké mouky
1/4 l šlehačka- tekutá z kelímku
1 kvasnice
50g cukru
2 vejce+ 1 bílek / žloutek na potření/
sůl

Nakonec hrst rozinek 
a mandlových plátků -až nahoru...

Já jsem nechala kynout asi jen 1,5 hodiny, bez promíchávání těsta.
Když peču klasickou vánočku na vánoce, běžně promíchávám i 2x 
 a nechám znovu kynout i 4 hodiny.
Nyní jsem to neudělala a nakonec jí to nijak na kráse, ani na chuti nic neubralo...
Pletla jsem tentokrát naráz z osmi pramenů,
běžně pletu z devíti, každé patro zvlášť...
Potom nechat ještě asi hodinku kynout na plechu,
 nakonec pomazat žloutkem.
Péct na 180 st- 10 min,
potom na 160 st asi 45 minut.


Myslím, že se tahle šlehačková krasavice podařila,
oproti klasické s máslem se mi zdá více nadýchaná, není tak tuhá.
A navíc to máslo, jde nakonec stejně namazat nahoru, až když ji koušeme...




Chutnají nám obě, každá jinak,
takže mám další dilema na předvánoční pečení, jakou že letos tedy upeču sobě a rodičům,
aby byla domácí na Štědrý den, jako každý rok...




Tak jestli tuhle neklasickou neznáte, zkuste a můžete pak přemýšlet třeba taky...
Mějte se sladce, adventně
a pokud vánočku koupíte, i tak vánoce budou, nebojte...





úterý 5. prosince 2017

Zastavení na Žluťáku...

Včerejší den jsem téměř celý strávila v Brně...
Dopoledne jsem si připadala skoro jako kavárenský povaleč,
nikam jsem nespěchala, v klidu jsem si prošla všechny vánoční trhy bez lidí
a čas jsem měla i na oběd a kavárnu- sama...
Už jste někdy zašli sami do kavárny?
Já snad dvakrát v životě... zvláštní pocit...
nikam nespěchat, zvlášť v tomhle předvánočním čase,
zajít si do obchodů pro pohlazení na duši,
žádné fronty,
žádné běsnění po dárcích...

Taky jsem se potřebovala v klidu naladit na odpoledne,
kdy jsem měla před sebou setkání,
zvláštní, výjimečné, po čase, navíc na velmi zvlášním místě...
Jeli jsme na adventní koncert Ladi Kerndla a jeho hostů,
kdy nejdůležitější bytostí tam pro mě stejně byla kamarádka Věrka,
kterou většina zná z blogu Carolina Mia .
Díky ní jsem objevila tenhle blogový svět,
o kterém jsem do té doby neměla vůbec tušení...

Jeli jsme na zvláštní místo v Brně, které i pro Brňáky znamená otazník, strašák pro všechny-
naší cílovou zastávkou byl Masarykův onkologický ústav v Brně- na Žlutém kopci,
místní mu neřeknou jinak než Žluťák.


Od doby, kdy jsem sem jela poprvé v životě, uběhly tři roky...
Přesně tolik let uběhlo od doby, kdy díky péči a zlatým rukám tehdejších lékařů,
dostala Věrka právě tady druhou šanci na život...
V té době jsem se osmělila a nabídla jí setkání,
poprvé, právě zde, na půdě nemocnice,
kde linka mezi životem a neživotem je krehčí než kdekoliv jinde...

A tak když jsem nyní seděla v aule hlavního pavilonu
a poslouchala největší hity Ládi
a viděla v rukou Věrky její knížky,
uvědomila jsem si tam spoustu důležitých věcí...


Když Věrka děkovala za šanci na život,  kterou tady dostala, i když zdravá už nikdy nebude,
i přes to, děkovala a byla vděčná, za každý den, který je pro ni od té doby darem, přesně jak říká...
Díky této šanci dnes může psát, fotit, vydávat kalendáře 
a být se svojí rodinou, která je pro ni vším...
Vůbec to není samozřejmá věc,
což si uvědomíte až v tváří tvář třeba tomuto místu a lidem, které potkáte...


Že přesně jak řekl Láďa, je důležité si vážit každého dne, který nám je dán
a když přijde nemoc, nikdy, za žádných okolností se nevzdávat.
Život stojí za to žít
a kdo má vůli, vždycky je naděje...
Oni dva jsou toho živoucím důkazem...

Byla to úžasná hodina v setmělé hale nemocnice,
kde vedle sebe seděli zdraví i nemocní a chtěli obyčejně potěšit...
Nakonec jsem si ale uvědomila zvláštní věc, kterou nějak nemůžu dostat z hlavy...
Že my jsme mohli potom svobodně odejít kamkoliv jsme chtěli,
 ale ti v županu, šli znovu bojovat, prát se s osudem a věřit v naději...
Spravedlnost nebo nespravedlnost?
Kdo určuje, kdo ano a kdo ne?
Moc bych si přála,
aby někdo, nebo něco zařídil, vymyslel, 
aby jednou všechny nemocnice byly prázdné
a nikdo na žádném koncertě nemusel sedět v nemocničním županu
a všichni vždycky mohli odejít jenom domů...

Nechci, aby tento můj příspěvek vyzněl pesimisticky.
Jen jsem si díky této výjimečné akci v tomto předvánočním čase uvědomila,
že je jen jediný dárek na světě, který někteří máme u sebe a mnohdy si ho nevážíme
a skutečnou hodnotu ucítíme, až o něj přijdeme.
Zdraví je totiž nad všechny dárky světa a to nejen o vánocích.
A proto bych ho vážně ze srdce přála pro všechny...


Žij každý den, jako bys právě v něm měl prožít celý svůj život.