motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pondělí 19. února 2018

Bílá, modrá a slunce ...

Tak jsem dnes dala na radu pana primáře
a v rámci zvyšování fyzické zátěže jsem místo toho,
abych se pustila do zvelebování věcí doma, co mi už roky tady stojí,
tak jsem zase poslechla ten hlas tam uvnitř
a vydala se ven se sluncem nad hlavou, po tolika dnech...




Má první delší cesta nemohla vést jinam, než tam,
kde mi je nejlíp,
kde končí všechny mé představy a obrazy,
když mi je smutno, když potřebuji, aby mi tam uvnitř bylo lépe,
kdykoliv, když chci potěšit...
Zvu vás tedy zase se mnou,
jen kousek za náš dům,
do údolí,
které se mění jako já,
jako vy, jako všechno kolem...
I když až přespříliš rychle, na můj vkus,
tak stejně navždycky zůstane moje nej...


A tak i když stromů až do nebe co tu rostly, co pamatuju, už zbylo jenom pár,
tak mi nakonec pomohlo hlavně slunce a blyštivá krása mrazivého dne...





Provedu vás cestou, co jsem šla snad tisíckrát,
ale pokaždé je jiná,
pokaždé mi stojí za to sem jít zase a zase...






Snad se vám u nás a se mnou zase šlo dobře
a nevadilo vám, že jsem se zastavila dneska víc než obvykle,




ale kdo by téhle kombinaci barev a světla odolal...





Ale příště, příště už to bude lepší,
zase si odpočinu, abych zase brzy mohla jít kam jen budu chtít
a vezmu vás zase určitě s sebou, slibuju...



V lese sice není žádná wifi, ale přesto tam najdeš nejlepší spojení ...




sobota 17. února 2018

Únor bílý ...

A je to tady zpět -
 jenom ticho, klid a bílá krása...


Jen na malou chvíli, zase zachytit dnes, teď a tady,
jinak, než bylo včera a bude zítra...



Cukrovou krásu, co možná brzy zase zmizí, ale mně zůstane...








A jak jsem tam tak stála, koukala na nebe a přála jsem si slunce,
aby vysvitlo aspoň trošku, malinko...


 A když jsem se obrátila zpět...


Tak tohle přesně je ta chvíle, okamžik, když si něco přejete
a pak se to stane... a prostě to stačí...


Sice na malou chvíli a ne úplně, ale mně to potěšilo a tam uvnitř zahřálo,
bylo to znamení, naděje,
že ještě ne úplně, ale brzy, to slunce bude svítit hodně a napořád,
nad hlavou i ve mně...


Kdo je vstříc slunci, nechává stín za sebou ...





středa 14. února 2018

Pomalu, s každým dnem ...

Když jsem se vydala včera  jen na malou chviličku ven
a vzala zase parťáka na obrázky s sebou,
nevěděla jsem, co budu fotit, ale přála jsem si vyfotit cokoliv,
co by teď nejlépe vystihlo mě, mé pocity...
Podařilo se a obrázky, co mluví skoro za mě, vám ukážu.



Snahu navzdory okolí a podmínkám,
prostě snažit se žít, kvést jako vloni, jako vždycky...


I když je okolo zima a chlad, podmínky ne zrovna pro ně,
tyhle kytičky to cítí možná jako já...




Jako já potřebují slunce a jdou mu vstříc...


Věří, že všechno přečkají a tohle studené období přejdou bez úhony...


Jsou to vlastně taková sluníčka, co vykvetou, aby potěšila, když to pravé slunce zajde
aby se člověk usmál, třeba jako já, když jsem se nad nimi skláněla...



Tak jsem se potěšila těmito kráskami zimy,
 které jsem měla po roce zase na dosah uprostřed studené země
 a věřím, stejně jako ony, že bude lépe jim i mně,
že všechno studené kolem odejde a bude zase dobře
MUSÍ...


Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda ...