motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

středa 20. září 2017

Dotkla jsem se nebe ...

Nevím, jestli jste někdy zažili ten pocit,
kdy jste na nějakém místě cítili, že jste v pravý okamžik na pravém místě,
teď a tady, že nic není náhoda, ale prostě to tak mělo být...
Tak přesně takto jsem se cítila já, když jsem přijela tuhle neděli do Bílých Karpat...


Je to už pár let, kdy jsem opět nenáhodně našla tento odkaz na ubytování uprostřed kopců a lesů.
I vzhledem k tomu, že jejich motto se mi vrylo navždycky hluboko do paměti,
věděla jsem, že na tomto místě budu jednou určitě stát, někdy, prostě jen až přijde pravý čas...

Jsou místa, kde je blíže k zemi, protože je blíže do nebe. 
Kde není nikam daleko a přesto můžete mít čas a svět jenom pro sebe.
Jsou místa, kam utíkáte od lidí, abyste skutečně byli s nimi. 
Jste v horské chatě Jana, kterou najdete skoro "na konci světa"- na Lopeníku...


Za sebou mám dost těžké měsíce, 
takže momentální nápad odjet právě tam, jsem svým způsobem riskla...
Cestou nás provázely provazy vody a cíl cesty se ukryl v husté mlze jako v listopadu
 a kde chata na konci světa se ztrácela v bílém závoji mraků...



Když jsme pak ale vešli do setmělého pokoje, kde hořely jen svíčky
a oknem, které jsem si vysnila, byla krom špiček smrků jen bílá tma,
věděla jsem, že jsem teď a tady na správném místě...
Věděla jsem, že tohle je NEBE, jsem mu blíž, než bych si kdy vysnila, že jsem zde za odměnu...




 Chtěla bych vám ukázat pár obrázků,
které díky tomuto místu už nikdy z paměti nevymažu...










Byli jsme blízko nebe, jak nejvíc to šlo
a podařilo se nám vnímat silně každý moment na tomto místě...
Uvědomit si, co je v životě důležité
a že i obyčejné věci dělají svět hezčí a dny šťastnější...
Věřím, že si budeme pamatovat všechno do konce života
a doufám, že moje dny budou i díky tomuto místu zase hlavně šťastné...



  


 



Možná i díky tomu, že jsme byli na místě, kde zázraky a čarování byly odjakživa,
spoustu věcí jsme zde vnímali intenzivněji a chtěli jsme zde i tento svůj pocit zanechat...



A protože zmínky o místních Kopanických bohyních byly i přímo na tomto místě,








další naší zastávkou musela být Žítková,
kam vás zavedu příště...





sobota 16. září 2017

Jen kapičku štěstí ...


K tomu, abychom byli šťastni,
v zásadě nikoho nepotřebujeme.
Štěstí je jen náš vnitřní stav mysli...


Lidé se mění, aby nás naučili také odcházet.
Neštěstí nás potkává, abychom se naučili vážit si štěstí...


Život nám vždycky nedává to, co chceme,
ale pokaždé vždy jen to,
co potřebujeme...


Máme tolik štěstí, kolik štěstí si připustíme.
I další den bude takový, jaký si ho uděláme...


A někdy to, co chceme se neuskuteční,
ne proto, že bychom si to nezasloužili,
ale proto, že si zasloužíme mnohem víc...


Lidské štěstí je jako fotografování-
MUSÍŠ:
- zaostřit na to, co je důležité
- zachytit to úžasné
- a když se ti to nepovede- zkusit to znovu...



neděle 3. září 2017

Sladká černá ...

Když jsem dnes přemýšlela, jaký nejlepší název dát dnešním fotkám,
žádný vhodný mě hned nenapadal...
Mohl by být spíš - Nedělní rychlo akce...
Ale já poslední dobou jiné akce vlastně neprovádím, 
takže by to bylo trochu závádějící.
Kousek od nás máme les, kde jsem dostala tip na-
lány ostružin...
No jasně- sladká černá- pro někoho obyčejná ostružina....



Už jen proto, že jich bylo tolik a natrhat sklenici byla otázka pár minut,
pro mě zase neobyčejná věc...



Když jsem tak trhala tuhle sladkou dobrotu,
říkala jsem si, jaká je to škoda, že i ti, co mají tyhle dokonalé černé poklady přímo u nosu,
jsou schopni raději zajít do supermarketu a koupit si je tam,
 nebo jakékoliv jiné ovoce dovezené kdoví odkud...
Že je strašná škoda, že tyhle poklady, které máme často u nosu,
často míjíme bez povšimnutí...
A navíc bonus ztichlého večerního lesa, to je sen...




A přitom stačí tak málo...
Tam vám bylo tak krásně...
Slunce se chystalo spát  a já je ještě prosila, aby mi tu černou parádu pomohlo nasvítit,
aby černé korále vynikly...



A tak mi pomohlo i slunce a já se usmívala ještě o kousek víc...



Nechala jsem slunce osvítit tyhle černé perly na mé ruce a prosila sluníčko,
ať ještě počká, než vyjdu z lesa...


I když chlad podzimu byl cítit víc, než by bylo nutné,
tak mě hřál pocit, že za pouhou hodinku jsem si zase přinesla domů tuhle nádheru,
sladko v puse 
a pohled na zapadající slunce, co se odráželo v plné sklenici černých,
lesknoucích se bobulek sladších než med...



Jsem ráda, že se zase jeden můj rychlo plán vydařil víc,
než bych si dokázala přát...

A navíc mám ještě bonus pro všechny, co si všímají hned, nebo až doma, jako já -
na jedné fotce jsem nechtěně zvěčnila i jednoho maskovaného strážce těchto krásných lesních dobrot...
Tak schválně, kdo má dobré oči?